Setkání

Byl jeden z teplejších únorových dnů, kdy teploměr ukazoval 3 stupně nad nulou. Obloha jak vymetená, paprsky slunce přimhuřovaly lidem oči a rychle proměňovaly sníh ve vodu. Z okapů městských domů a prodejen stékaly tenounké pramínky, které se po silnici a chodnících vlnily jako háďata, a ti, kterým zima nahlodala díry do bot, pocítili nepříjemný chlad. Pomalovaná okna obchodů lákala své zákazníky bombastickými až 50% slevami a nápisy, že veškerý zimní sortiment musi pryč. Někdy se vyplatí koupit si ošacení až v únorových slevách, pomyslela jsem si, když jsem nahlížela do jedné z výloh. “Čvachty, čvachty“… uslyšela jsem před sebou hlásek, který patřil malému chlapci. Zkoumavě hleděl do bláta na své podupávající nožky, které věnčitě vytvářely malé gejzíry ne zrovna průsvitné vody. „Matoušku přestaň, to hodné děti nedělají,“ okřikla maminka svého synka. „Ale zrovna teď nechci být maminko hodný,“ odpověděl blonďatý tvoreček. Mimoděk jsem se pousmála, i když ten den mi zrovna do smíchu nebylo. V myšlenkách jsem třídila zážitky z posledních dnů a mé svědomí mi nemilosrdně připomínalo jeden neúspěch za druhým… prostě jak jsem k ničemu. S nalomeným sebevědomím jsem tedy došla k nádraží, kde množství lidí proudilo oběma směry. Před prodejnou mléčných lahůdek jsem na okamžik v davu zahlédla starší dvojici muže a ženy. Muž se pohyboval pomocí bílé hole a žena se nechala mužem vést. Nijak jsem jim nevěnovala pozornost až do okamžiku, než přede mnou zastavili a muž mi povídá: „Nezlobte se, že vás obtěžuji, ale potřebovali bychom s manželkou zavést na zastávku autobusu č. 25, nevíme kde má stanoviště“. Proč zrovna teď, když chvátám? Pomyslela jsem si, ale přesto z mých úst vyšlo:
„Pojďte se mnou, ráda vás tam zavedu“, odpověděla jsem. Jemně jsem vzala muže za ruku a převáděla manželský pár přes dva tramvajové ostrůvky na protější stranu.
„To máme dnes krásný den“, pronesl po chvíli slepec,… „sluníčko nás šimrá v obličeji a hned je veseleji“.
„Ano,“ odpověděla jsem tak trochu rozpačitě, snad i moje sebevědomí se v ten okamžik pohnulo. Oba se usmívali a jeden přes druhého mi děkovali.
„Vždyť to je samozřejmost“ pronesla jsem.
„Ne, slečno, to není samozřejmost, lidé dnes nejsou k sobě vstřícní. Víte, oslovím teprve člověka, až mi napoví můj vnitřní hlas… je jakoby mým okem.“ Zarazila jsem se nad jeho slovy, poděkovala za upřímnost, a popřála dvojici úspěšné cestování do cíle. Najednou mě polilo zvláštní teplo a radost. Opravdu je dnes krásně, řekla jsem polohlasně a doběhla tramvaj. Když jsem si sedla a dívala se ven z okna, viděla jsem lidi, jak se každý žene za svým cílem a nehledí na ostatní, zda nepotřebuje někdo pomoci. V tu chvíli jsem jsem řekla tato slova: ,,Děkuji Ti Bože za tento den, který jsi proměnil v tak krásný den. Za lidé, které nám posíláš do cesty, aby jsme se zastavili a mohli si uvědomit, že nic není samozdřejmé, ale vše co máme, je od Tebe, z Tvé velké štědrosti a lásky. Děkuji Ti Otče za všechno, co nám dáváš. Díky Tobě Pane."