Obyčejně neobyčejný zážitek

           Nemoc, či neštěstí druhých vnímáme rozumem. Pokud jsme ale sami sevřeni utrpením nebo někdo z našich milých, uvažujeme a jednáme srdcem. Klademe si otázku „Proč zrovna já nebo on?“ Bolest, úzkost, někdy i hněv na nás dopadnou a drtí jako balvan. Nemoc často člověka změní. Najednou máme spoustu času na přemýšlení, očima dlouze hledíme na strop, ale i do svého nitra, žebříček našich život­ních hodnot nabývá jiných priorit. S vděč­ností člověk přijímá lidský dotek a vědomí, že na to není sám.

            Do hospice sv. Alžběty chodí Anežka již několik let jako dobrovolná pracovnice. Pomáhá sestřičkám s večeří a ráda naslouchá nemocným. Někdy se před Anežkou otevře kniha lidské­ho života a ona kráčí kus cesty s ním.

           Středa, den jako každý jiný, spěchala Anežka za jednou pacientkou, která jí byla blízká nejen věkem, ale i svojí osobou. Měla krásné jméno – Stázička. Z dřívějšího vyprávění již Anežka znala úsek jejího života, který Stázičce zanechal jizvu na srdci. Po 30ti-letém manželství se její muž zamiloval do své kolegyně a rodinu opustil. Dvě dcery ji pravidelně navštěvovaly. V tu danou středu Stázička Anežce řekla: „Kdyby se tak otevřely dveře a on přišel aspoň na chvíli, ráda bych ho ješ­tě jednou uviděla, vždyť víc jak čtvrt století jsme se budili každé ráno vedle sebe. Od­pustila jsem mu, ale on nemá zájem“, smut­ně dodala. Těžko se pak v takové chvíli něco říká. Po chvíli, aby Anežka převedla řeč na jinou stránku, zeptala se Stázičky, jestli nemá chuť třeba na zmrzlinu. „Ne,“ odpověděla. „Víš, co bych si přála? Probu­dit se doma, uvařit si kávu a vdechnout její vůni, dívat se otevřeným oknem do zahrady a ucítit vánek větru na tváři“. Anežka zatlačovala slzu. Stázička si nepřála zlatý prsten, drahý kabát či luxusní voňav­ku, ale jen obyčejný zážitek z každodenního života, který by byl pro ni tak vzácný, tak drahocenný, že by nešel ani vyčíslit v penězích. ,,Jak málo si vážíme těchto obyčejných věcí“, napadlo najednou Anežku.

            Když Anežka odcházela z hospice, začalo sluníčko zapadat za mraky. Stáziččina slova ji stále běhala hlavou, když si vzpomněla na jednu větu, kterou kdesi četla: „Člo­věk časem zapomene, jaké jsi měl oblečení, jak jsi vypadal, snad i co jsi mluvil, ale nikdy nezapomene, jak se vedle tebe cítil.“ Vtom se najednou Anežka zastavila a zahleděla se do ulice, kterou neznala, ale něco určitého ji sem táhlo. Podívala se na název ulice – Kamenná. V tom ze sebe vyhrkla: ,,Kamenná ulice, v této ulici přeci bydlí manžel od Stázičky. Ano, vždyť mi to tolikrát vypravovala, jak se odstěhoval do Kamenné ulice a dělala si legraci z toho, že je tam všechno kamenné a že jim tam musí být jistě zima“. Anežce se na tváři vyloudil úsměv, když si vzpomněla na ta slova. V tom ji to napadlo. Půjde navštívit Stáziččina manžela a zkusí ho přemluvit k tomu, aby ji zašel do hospice navštívit.

            Další týden šla Anežka do hospice navštívit Stázičku, zeptat se jak se daří, co nového a zda něco nepotřebuje. Když otevřela dveře jejího pokoje, málem Stázičku nepoznala. Na tváří měla šťastně rozzářený úsměv, který ji omládl o spoustu let. ,,Byl tady. Můj muž, který mě opustil a nechtěl se mnou mluvit, za mnou přišel. Donesl mi tuhle krásnou květinu. Všechno jsme si řekli. Tak krásně jsme se popovídali“ vyhrkla na Anežku Stázička. Anežka si sedla vedle rozzářené Stázičky a nechala si vše vypravovat, jak nemohla uvěřit svým očím, když ho viděla stát ve dveřích, jak došlo ke vzájemnému odpuštění a opravdu k pravému přátelskému popovídání.

            Když dlouho večer Anežka odcházela od šťastné Stázičky, začala děkovat Bohu těmito slovy: ,,Děkuji Ti Bože, že jsi mi dal sílu jít za Stáziččiným manželem. Děkuji Ti, že jsi mi dal do úst ty správná slova při našem setkání. Děkuji ti, že jsi dal sílu a odvahu jejímu manželovi, aby za Stázičkou šel a mohli si tak krásně všechno říci. Děkuji Ti Bože, že jsi, že jsi stále s námi, na každém našem kroku, v každé chvíli našeho života. Díky Tobě Bože.