Dát všechno

Během Postní doby se v kostelích objevují postní pokladničky, do které člověk vkládá obnos peněz přibližně ve výši ceny požitku, který si odřekl. A částka, kterou jsme si odepřeli, pak pomůže jiným lidem. Připomíná mi to evangelium Dar vdovy (Lk 21,1-4).
Vdova dala všechno, co měla, to je velmi důležité z toho úryvku. A co my? Dáváme všechno? My bohužel dáváme pouze jen útržky, protože se určitě nepovažujeme za chudé. Dáváme vždycky nějak jen z toho svého nadbytku a to nemyslím jen finančního, ale i duchovního. Dáváme tak nějak přiměřeně, protože víme, že když do něčeho jdeme naplno, že to taky člověka dokáže pěkně vysát. Tento svět vede člověka, může za to pochopitelně ďábel, k tomu, aby měl moc. Jenomže Kristus takhle nejedná. Ježíš nás vede k tomu, abychom veškerou moc (moc v kuchyni, v práci, nad podřízenými, ...) upustili. Ne abychom neměli volnost, ale abychom se uzdravili z toho vládnutí, z té moci, která se sice zdá být na první pohled super, protože když nás ti druzí poslouchají, je to pro člověka dobrý pocit. Nemusíme se ale zdržovat jen u sebe. Vidíme to v celém lidském společenství, jak lidé usilují o to mít moc, mít postavení, mít nejlepší pracovní pozici. Jsem opravdu ráda, že my křesťané se máme snažit jít tou druhou stranou, tou druhou cestou, tou, která jde proti proudu. I když se nám to mnohdy nedaří, přesto se snažíme jednat tak, jak nám ukazuje Kristus Pán. Snažíme se dát všechno, snažíme se dát všechny ty naše domněnky, představy o těch druhých, snažíme se dát představy o nás samotných, protože On nám k tomu dává sílu, jinak by to byl šílený nesmysl jít takhle proti proudu. Co nacházíme, když dáme všechno? Najednou se setkáme s radostí ve svém srdci, protože zjistíme, že i když jsme sami, že nejsme sami, Bůh je s námi.
Chudá vdova dala všechno, co měla. Nevíme, jak ten příběh pokračuje, ale víme, že Ježíš nás jednoznačně vybízí k tomu, abychom se mu snažili dát všechno. Ne proto, že by to potřeboval, ale protože my potřebujeme najít cestu ke svobodě, to je to nejdůležitější.