Průvod na sv. Martina

Černočerná tma přikryla město jako peřina vyšitá hvězdami a mrazivá noc nesla příslib sněhu. Vlastně ještě zdaleka ne noc, spíš podvečer, neboť v zimě jsou dny kraťoučké jako kousnutí do jablka.

Malým akátovým lesíkem, ostrůvkem stromů v městské záplavě, problikávala řada světýlek. Byl svátek sv. Martina a nespočet dětí se svými rodiči šlo do průvodu posvítit lucerničkami sv. Martinovi na cestu. Svíčku si rozžehli u slavnostního ohně a potom stoupali umrzlou cestou na kopec, kde se měli s Martinem setkat. Byl mezi nimi i Vojta třináctiletý kluk s bráškou Lukášem. Lukášovi byli teprve čtyři roky a moc se na martinskou slavnost těšil. Jenže maminka onemocněla a tatínek musel být v práci. Maminka prosila Vojtu, aby Lukáška na slavnosti doprovázel a Vojta, i když s nechutí, její přání splnil. Teď tu musí být s těmi prcky, zatímco mohl blbnout s kamarády v tělocvičně. Jak těžké bylo jeho rozhodování, ale nakonec chtěl všem udělat radost, hlavně mamince a proto si odřekl tělocvičnu, kam se tolik těšil.

Na kopci byl malý plácek, děti s lucerničkami utvořily kruh a společně s rodiči zpívaly písničku sv. Martinovi. Odněkud zazněl klapot koňských kopyt a na palouček vjel bělouš s jezdcem v červeném plášti. „Svatý Martin!“ zajásaly děti. Sv. Martin je pozdravil a poděkoval, že ho přišli přivítat. Pak vyprávěl svůj příběh o tom, jak se rozdělil o svůj plášť s žebrákem. „Vždycky, když dokážete myslet na své bližní, děláte radost Bohu, ale i mně,“ zakončil svou řeč a Vojta na sobě ucítil jeho pohled. Najednou byl moc rád, že tu s Lukášem je a začal se modlit: ,,Milý Bože, děkuji Ti, že jsi mi pomohl se správně rozhodnout, nemyslet jen na sebe, ale myslet i na své bližní, které mám kolem sebe a mám je moc rád. Prosím Tě, pomáhej mi, abych neměl sebe na prvním místě, ale abych dával přednost všem kolem sebe, které mi posíláš do cesty. A prosím tě dej, ať na to nezapomínám, zvláště nyní v době adventní. Amen.“