Většinu času trávil Pavel venku. Jeho zvláště oblíbeným kostelem byl kostel sv. Jakuba. U vchodových dveří žebral a prosil o almužnu. Jeho věrným společníkem byla láhev vína. Trpěl na cirhózu jater a jiné choroby a barva jeho tváře neprozrazovala nic dobrého. Lidé z této čtvrti čekali už jen na to, že tu jednoho dne nebude. Nikdo z nich se o něho nijak nezajímal. Ve farnosti ale byla jedna dobrá duše, paní N. Velmi ji trápilo, když ho viděla vždy tak samotného, a proto s ním častěji promluvila. Všimla si, že Pavel ráno opouští svoje místo u vchodových dveří a jde do kostela. Tam si sedl do lavice v první řadě, přesně před svatostánek. Jen tak… zdálo se, že nic nedělá. Jednoho dne se ho paní N. zeptala: „Všimla jsem si, že často chodíš do kostela. Co tam děláš, když tam sedíš celou hodinu bez toho, že bys něco dělal? Nemáš ani růženec ani modlitební knížku a někdy si dokonce i trochu zdřímneš. Co v tu dobu děláš? Modlíš se?“
„Jak bych se mohl modlit! Od té doby, co jsem byl malý a chodil na náboženství, uplynulo hodně času, všechny modlitby jsem už zapomněl. Už žádnou neznám. Co tu dělám? Je to úplně jednoduché: jdu ke svatostánku, tam, kde přebývá Ježíš ve svém domečku úplně sám a povím mu: „Ježíši, to jsem já, Pavel. Přišel jsem Tě navštívit“, potom ještě chvíli zůstanu, aby tam byl aspoň někdo.“
Paní N. ze sebe nevydala ani hlásku. Už nikdy nezapomene na to, co slyšela. Dny ubíhají, jeden jako druhý. Ale přišlo, co muselo přijít: jednoho dne Pavel zmizel z kostela. Byl snad nemocný? Anebo zemřel? Informovala se a zjistila, že je v nemocnici. Jde ho navštívit. Chudáku Pavlovi je velmi zle, je napojen na spoustu hadiček a jeho tvář už má promodralou barvu tak, jak je to typické pro umírající. Lékařská prognóza nemohla být horší. Následující den přijde paní N. opět a je už připravená na smutnou zprávu. Ale ne… Pavel sedí na své posteli úplně vzpřímen, je čerstvě oholen, má živý pohled, vypadá úplně proměněný. Z jeho zářivé tváře vychází pohled nepopsatelného štěstí. Paní N. si protírá oči… Ale ano, je to přece on! „Pavle, to je neuvěřitelné, vždyť ty jsi vstal z mrtvých! To už nejsi ty, co se to s tebou stalo?“
„No, bylo to dnes ráno, bylo mi velmi zle, potom jsem naráz uviděl někoho tady, na konci mojí postele. Byl to krásný muž, nepopsatelně krásný… To si ani nedovedeš představit! Usmál se na mne a povídal: „Pavle! To jsem já, Ježíš! Přišel jsem tě navštívit…“
Maruško,děkuji za příběh.Také ho znám z dřívějška.Sem tam chodím k Jakubovi.Jeden bezdomovec si tam ráno chodívá zdřímnout.Tam vzadu u sloupu nalevo.Bývá tam průvodkyně a věrná duše varhanice Helenka.Je sice veterinář ale učí na škole.Má šikovné holky.Stará se o výzdobu,o oltář P.Marie vzadu.V Rokole jsem byl asi třikrát.Je tam za Dobruškou krásně.P.Marie tam má kapli i kostel a kouzelný léčivý pramen vody.Sestřičky ze staré hospody udělaly poutní dům a mívají tam i školy v přírodě.V lese naproti je krásná křížová cesta.Rád tam bývám s Ježíšem.Často,když zamykám náš kostelík,loučím se s Kristem.I dnes jsem na chvíli poklekl,poděkoval mu za chvíli s ním při mši.Bývám tam sám v šerém kostele a přece s Ním.Pavel.
Omlouvám se ti,že můj komentář nechtěně zarazil chut ostatních ti psát,reagovat na tvůj krásný příspěvek.Toto není nic vymyšleného.Ježíš nás navštěvuje,uzdravuje a stačí pouhé chtění být s ním a přijímat jeho lásku.Někdy stačí jen lítost,že bychom chtěli být s ním a nějak si na něj neuděláme čas,že je mnoho věcí přednější,než on Ježíš.Lítost,že ho zanedbáváme.Vzpomínám si na tu poslední návštěvu Krista.Vždy překvapí.V něm máme naději na nový život,na spásu,na plnost našeho žití.Každý z nás ji potřebuje a já vím,že ji vždy u Něj najdu.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.